Kdo by neměl rád starý nábytek. Nebo kdo by nechtěl mít doma alespoň něco starožitného. Buď už koupené z bazaru nebo darované od známého anebo ještě lepší, když ho zdědíte. Myslím, že dědictví je vždy lepší, protože víte, že danou starožitnou věc někdo z vaší rodiny vlastnil a byla mu velmi blízká. Většinou se jedná o hračky nebo šperky, ale může se stát, že se jedná i o věci většího. Není výjimkou, že někdo může lpět na staré židli či stolku. Má na danou věc vzpomínky, někdo velmi blízký mu to daroval nebo k věci přišel velmi zajímavým či originálním způsobem. Já znám třeba případ, kdy se paní nechtěla vzdát staré ošoupané stoličky.
Nedala povolení rodině ji vyhodit ani ji nějak opravit nebo rekonstruovat, renovovat. Paní stoličku měla z předchozího domu, kde se narodila a strávila celé dětství. Poté, co se vdala, žila s manželem jinde, ale jakmile ovdověla, odstěhovala se zpět do rodného domu. Vše tam zůstalo při starém a paní se cítila velmi dobře. Měla tam i rodinný starý kredenc, který jí připomínal, jak tam její maminka s láskou dávala starý porcelán. Kredenc stále měla a taky se ho nehodlala vzdát. Bohužel paní velmi zestárla a šla bydlet k dceři. Dlouho se se starým domem loučila, a ještě více s dalšími věcmi. Byla hodně sentimentální, což u starých lidí většinou bývá.
A proto si paní sebou do nového bydlení vzala starou stoličku. Její oblíbený starý kredenc vzít samozřejmě nemohla. Naštěstí její dcera se stoličkou neměla problém a maminky pocity chápala. Zde z toho vyplývá, že staré retro věci bývají pro člověka cenné, a to hlavně z citového hlediska ne z finančního. Někdy se daná věc ani prodat nedá a je téměř bezcenná, naopak jsou případy, kdy daná věc stojí tisíce či více. Nicméně je ale potřeba se o daný kus věci či nábytku starat. I když jsou starožitné věci kvalitnější než dnes nové, tak je třeba o nábytek pečovat speciálními přípravky. I dřevo stárne a může se rozpadnout. Velkým nepřítelem je vlhko bez větrání.